Ušlapán v davu

Dostali jste se někdy do situace, kdy jste si přišli vychutnat koncert, ale náhle je vám přítomnost ostatních tak blízká, že vám nedovolí ani se nadechnout? Utíkali jste někdy s davem v dobré víře, že najdete spásnou cestu před plameny požáru? Následující řádky napoví.

Tento text je zaměřen na chování davu v určitých krizových situacích. Tedy jak konkrétně k situaci došlo (jestli byla panika vyvolána nějakou nepravdivou sugescí či se jednalo o reálnou hrozbu) a jak situace probíhala( zda došlo ke zbytečným úmrtím vyvolaným panikou a následnou ztrátou soudnosti zúčastěných osob). Dav je totiž i v této době hodně špatně čitelným subjektem. Jen velmi stěží lze kvalifikovaně odhadnout jak se bude dav v určité situaci chovat. Ač dav, s výrazně nižším IQ, než by zcela jistě činil aritmetický průměr všech jeho účastníků, působí jako jeden, je složen z mnoha různých lidí. A jen těžko lze usoudit jeho budoucí chování( ať již se jedná o horizont několika desítek minut či dní). Moderní věda se pokouší o tyto odhady chování davu v krizových situacích. Za tímto účelem bylo vytvořeny nejrůznější simulační programy, které se snaží predikovat chovaní, ale aby jejich  účinnost byla 100%, není jednoduše možné. A to z jednoho prostého důvodu, jen těžko lze totiž spočítav všechny varianty, které napadnou všechny účastníky konkrétního davu. V davu si totiž „ jede každý sám za sebe“ a snaha přežít na úkor ostatních je základní lidský pud, ať už jsou pro to využity jakékoliv prostředky. Výjimku tvoří pouze pud zachránit své blízké, a konkrétně pud mateřský. Díky němuž jsou matky schopny ignorovat sebevětší hrozící nebezpečí a často jsou ochotny se vrhat i proti toku davu, čímž si často kráčí pro jistou smrt. Na překážky totiž dav reaguje negativně a snaží se je odstranit, což často bohužel končí ušlapáním.

OBECNÉ ROZDĚLENÍ DAVU DLE G. LE BONA

Obecné rozdělení davů, tak jak ho uvádí ve svém díle Le Bon, lze úplně základně rozdělit na davy stejnorodé a davy různorodé. Ty se poté dělí na ještě několik málo podskupin. U davů různorodých se jedná o rozdělení na anonymní (pouliční davy) a neanonymní skupinu(parlamenty). U stejnorodých má pak toto členění tři podskupiny,. Konkrétně sekty, kasty a třídy. Tato práci se však soustředí pouze na davy různorodé-anonymní.

Dav složený z nejrůznějších jedinců, kteří jsou však vesměs Angličany a nebo jiný, skládající se jen z Číňanů, se bude hluboce lišit od davu,který je rovněž složen z všelijakých jedinců,ale různých národů, z Rusů,Francouzů, Španělů atd. (Le Bon, Psychologie davu)

Z této myšlenky tedy lze vyvodit, že při vzniku nějaké konkrétní situace na různých kontinentech může mít a nejspíše i bude mít zcela odlišný průběh a vyústění. Tyto odchylky jsou způsobeny právě temperamentem a náturou. Na druhou stranu je třeba podotknout, že v moderním světě se už takto tyto takzvaně „čisté“ homogenní davy z pohledu národnosti vyskytují vzácně. V době, kdy se otevřeně cestuje a migruje po celém světě(ať dobrovolně či nedobrovolně), je prolínání všech kultur na denním pořádku. Je proto potřeba brát i tento fakt v potaz.

MYŠLENÍ DAVU

Dav je náhodné nebo úmyslné dočasné shromáždění většího počet osob ve stejném prostoru, které spojuje postoj k určitému problému, osobě či skupině. Dav není sociální skupinou v sociologickém smyslu slova, ale sociálním agregátem. „V běžném smyslu slova dav shromáždění jakýkoliv jedinců bez ohledu na jejich národnost, povolání, nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady. Z psychologického hlediska nabývá však slovo dav zcela jiného významu. Za jistých daných okolností- ale jenom v nich- má shromáždění lidí nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají. Vědomá osobnost tu mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týmž směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která má však velmi určité vlastnosti.“(G. le Bon, Psychologie davu).

Přítomnost v davu má vliv na chování jednotlivců (tzv. davové nebo též kolektivní chování), silně se zde projevuje princip nápodoby, dav je velmi sugestibilní a má sklon k hysterickému chování. Jednání jedinců je ovlivněno anonymitou a poklesem sociální a racionální kontroly. Shromáždění tisíce lidí na veřejném prostranství ještě neznamená vznik psychologického davu. Je zapotřebí specifických podnětů k vytvoření „kolektivní duše“.

Dav se s působením stresového faktoru vypořádává odlišným postupem než jedinec. Neboť v kolektivní duši se stírají intelektuální schopnosti lidí a tím také jejich individualita. Různorodé se ztrácí ve stejnorodém a neuvědomělé vlastnosti převládají. Tím, že se obyčejné vlastnosti staly společnými, lze vysvětlit, proč nejsou davy schopné provést čin, který vyžaduje vyšší inteligenci, jako například vhodné otevření únikového východu. Dále působí faktor výsledného chování, které není průnikem racionálního chování jednotlivců, ale jejich společným násobkem, tedy ve výsledku naprosto odlišných vlastností.

Jedinec nabývá jistou ztrátu odpovědnosti, pocit moci, anonymitu, změnu v prioritách okamžitých rozhodnutí, atd., pouhou skutečností, že je součástí většího počtu lidí. Nebezpečnou se pro jedince při jeho rozhodnutích stává „duševní nákaza“, jež u davů podmiňuje projev zvláštních vlastností a určuje zároveň jejich směr. Nákaza je snadno zjistitelný, ale nesnadno vysvětlený jev, který lze přičíst k jevům povahy hypnotické.

V davu je každý čin a cit nakažlivý, a  to do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj osobní zájem zájmu kolektivnímu. Je to vlastnost, která je přímo protichůdná jeho přirozené povaze, a člověk je jí schopen výhradně jako součást davu.

Duševní nákaza je tedy příčinou rozhodnutích pro jedince často katastrofálních následků. Tímto způsobem může jedinec v davu dostat „falešný pocit bezpečí“ a na základě těchto pocitů jednat životu ohrožujícím způsobem. Tato příčina je nazývána sugestibilita. Člověk vystaven působení proudění davu, je nějakou dobu uprostřed jednajícího davu, je přiveden do stavu blízkého hypnóze. Pod vlivem sugesce se pustí do s neodolatelnou prudkostí do provádění určitých činů. Sugesce se navíc stupňuje, neboť se stává společnou pro účastněné. Jedinců, kteří by odolali sugesci davu je málo a mají malou šanci změnit chování davu, ponejvýše se mohou pokusit odvrátit dav jinou sugescí. Proto racionální upozornění davu lidí jedincem na alternativní postup bývá většinou ignorován.

Složení davů dle prvků, které obsahuje ovlivňuje jeho vlastnosti. Dále pak jednotlivé stupně tvoření, zvláště ty, které přímo souvisí s organizací davu, tvoří vlastnosti davu.

• lehkověrnost – člověk rád uvěří pohádkám, které jsou mu vykládány, protože tak pěkně znějí a hezkému se dobře věří
  
• proměnlivost citů – jeden člověk nadnese určitý názor, davu se to líbí, potom nadnese svou myšlenku druhý člověk a davu se to zase líbí i přesto, že je to úplně v rozporu s tou předchozí ideou
• zjednodušenost chování – dav nevydrží dlouho poslouchat, je nutné mu dávat krátké a jasné příkazy
• absence etiky – v davu jsou lidé schopni udělat to, co by jako individualisté nikdy neudělali
• nesnášenlivost – vůči všem a všemu odlišnému

KONFORMITA

„Konformitou se rozumí změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti… Konformita se vyznačuje tím, že lidé dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku.“ (Slaměník, 2008)

Téma konformity se týká interakce mezi jednotlivcem a sociální prostředím, přičemž prostředí vždy vystavuje jedince určitým tlakům. Tomuto tlaku čelí každý jedinec odlišně. Někdo je „tvárnější“, přístupnější a snadno podlehne sociálnímu „tvarování“, takovou osobnost nazýváme konformní; někdo je naopak schopen tomuto tlaku z nějakých důvodů čelit, hovoříme pak o osobnosti nezávislé nebo nonkonformní. Pokud takto používáme pojem konformita, jsme spíše na půdě psychologie osobnosti a snažíme se mírou konformity nebo nonkonformity charakterizovat jedince.

Téma konformity se však týká i fungování skupiny nebo nějakého sociálního systému – pak hovoříme o skupinové konformitě. Pro skupinu má konformita důležitý účel: zajišťuje její vnitřní kohezi (soudržnost), jednotu ideového rámce (jakési zastřešení, které legitimizuje její chování) a zacílení skupinové aktivity na pro ni žádoucí cíle (takže dochází k pomyslnému součtu vektorů v určitém směru). Konformita tímto způsobem zvyšuje efektivitu skupiny a zvýhodňuje ji vůči skupinám s menší mírou koheze. (V pradávných dobách bychom nejspíše hovořili o „semknutosti“ smečky, dnes bychom mohli hovořit například o synergii skupiny.)

Každá skupina má odlišný faktor tolerance vůči nonkonformním jedincům ve svých řadách, což závisí na sociálním postavení jedince (extravagantnímu umělci promineme více než profesoru gymnázia) a míře, v jaké by daný jednotlivec mohl vstupovat do konfliktu s jejími cíli (anarchista v dobách Rakouska-Uherska představuje potenciální ohrožení monarchie, zatímco dnes je v demokratické společnosti spíše neškodný). „Čím více je skupina jednotná, tím více odmítá nonkonformní jedince.“ (Nakonečný, 2000)

Konformita souvisí s určitým tlakem, který působí na jedince ze strany společnosti. Tento tlak se může projevit různě. Může vést ke změně chování v tom smyslu, že člověk udělá něco, co by normálně neudělal (např. vstoupí do komunistické strany, s jejímiž ideami se vnitřně neidentifikuje) nebo v tom smyslu, že neudělá něco, co by jinak rád udělal (např. raději mlčí, je-li kárán svým nadřízeným). Ale tento tlak se nemusí projevit tím, že ovlivní chování jedince, může se promítnout i do myšlení a názorů jedince, takže člověk věří a vyznává něco, k čemu by jinak sám nedospěl.

Také jde o to, že společenský tlak se může ve svém působení na jednotlivce dostat do různé „hloubky“, respektive může vyvolat ze strany jednotlivce několik způsobů přijetí tohoto tlaku:

1. V případě, kdy jednotlivec působení společenského tlaku bez výhrady příjme, začíná jednat a myslet v souladu se skupinou, a nezažívá přitom vnitřní konflikt, pak hovoříme o tzv. akceptaci. Tlak je zcela absorbován a jedinec jej příjme „za svůj“, jakoby jej „hladce spolknul“. Od okamžiku akceptace věří, že vyznávané hodnoty, myšlenky a ideály jsou jeho vlastní (např. věrný stoupenec Svědků Jehovových).

2. V případě, že se na nás nějaký člověk obrátí s prosbou nebo požadavkem a my mu vyjdeme ve svém chování vstříc, hovoříme o tzv. vyhovění (compliance). Jedná se o tzv. konformitu vnější, protože my se s takovým chováním nemusíme nijak identifikovat – jenom to prostě „uděláme“. Jde o každodenní maličkosti. Příklad z bufetu: „Nechcete si vzít i ten poslední chlebíček, už je poslední…?“ „Ano, tak mi ho teda dejte.“ Pustíme sednout babičku v tramvaji, když cítíme upřené pohledy spolucestujících.

Toto vyhovění tlaku na rozdíl od akceptace však zanechává v jednotlivci pocit vnitřního konfliktu, neboť jeho chování je v rozporu s tím, co by jinak rád udělal nebo neudělal. (Vyhovění může být naopak motivováno vyhnout se konfliktu vnějšímu.) Se specifickým případem na hranici vyhovění a poslušnosti se můžeme setkat na všech stupních škol, kdy se student snaží vyhovět přání, očekávání nebo dokonce příkazu učitele (např. „upozadí“ některé své názory), aby se vyhnul nějaké sankci a mohl školu „bez konfliktu“ dokončit. I to je ukázkový případ konformity a zřejmě souvisí s mírou tolerance vůči nonkonformitě na straně pedagoga.

3. V případě, že se nesetkáme s pouhou prosbou o něco, ale rovnou příkazem, hovoříme už o tzv. poslušnosti (obedience). Tyto situace jsou prožívány jako krajně nepříjemné a obvykle zanechávají v jednotlivci ostrý konflikt, zvláště musí-li při uposlechnutí rozkazu jednat v rozporu se svým svědomím a morálními hodnotami. Kdyby však neuposlechl příkazu, mohl by očekávat ostrou sankci ze strany okolí. Bez poslušnosti se však neobejde fungování mnoha společenských institucí jako je armáda, policie či v dávných dobách církev a řády jako např. jezuité. S poslušností se však můžeme setkat i v rámci vztahu zaměstnanec – nadřízený, kde hrozí sankce v podobě „vyhození z práce“.

Dalším pojmem, který se dotýká tématu konformity, je pojem deviace, který má pejorativní akcent a jeho významem je „nonkonformismus vůči nějaké kategorii norem“ (Nakonečný, 2000), popř. odchylka od nějaké konvence. (I české slovo „úchyl“ etymologicky značí „uchýlení se“ od nějaké „normální“, normami vymezené střední cesty).

Pojem deindividuace se týká důsledku konformních tlaků, které vedou až ke ztrátě vlastní individuality. S četných výzkumů vyplývá, že právě deindividuace a anonymita  souvisí se ztrátou morálních korektivů lidského chování a s tematikou tzv. „zla“. Co je to zlo? „Zlo je úmyslné chování (nebo snaha k takovému chování přimět jiné), která ponižuje, odlidšťuje, poškozuje, ničí nebo zabíjí jiné lidi.“ (Zimbardo, 2005) . Zimbardo upozorňuje na lidskou iluzi o neprostupné hranici mezi „námi dobrými“ a „tamtěmi zlými“.

Experimenty na téma konformity a poslušnosti naopak ukazují, že podobného zla by mohl být schopen každý z nás, pokud by se vyskytly vhodné situační podmínky. Zimbardo přesouvá těžiště pozornost od tzv. zlých nebo deviantních osob (ve skutečnosti se ukáže, že se při „konání zla“ vždy jednalo o duševně normální lidské bytosti) směrem k situaci samé, jejíž kombinované tlaky v podstatě mohou zlomit každého (není-li opravdovým „hrdinou“, jak Zimbardo doporučuje nazývat ty, kteří se nenechali zlomit tlakem prostředí v extrémních podmínkách). Zimbardo upozorňuje, že morální odsuzování „pachatelů zla“ (pod extrémním sociálním tlakem) je obvykle scestné, nic neřeší, jen přesouvá vinu (jako horký brambor) a že naopak zakrývá cestu k porozumění a objektivní analýze podmínek, které k takovému jednání vedly a které jej umožnily.

Anonymita a vandalismus

Opuštěná auta bez poznávací značky a s mírně pootevřenou střechou jsou “spouštěcím stimulem”. (Zimbardo)

V prostředí Bronxu v New Yorku během 10 minut nastoupili první vandalové. Za 48 hodin bylo zaznamenáno 23 ničivých kontaktů, kteří si z auta něco vzali nebo jej nějak poškodili. Většinou šlo o dobře oblečené dospělé ze střední třídy. Anonymní situace (ve čtvrti, kde nikdo nikoho nezná) z nich udělala vandaly: každý si rád “do křápu praštil” nebo si něco “odnesl”. Totéž auto umístěné v Palo Alto v Kalifornii (kde se každý stará o to, co dělá ten druhý) zůstalo bez škrábnutí po dobu pěti dnů; nakonec místní sami zavolali policii, aby ji upozornili, že v jejich ulici stojí zaparkované cizí, pravděpodobně kradené, auto. Zimbardo se domnívá, že jde o příklad etické reciprocity: “když se já budu starat o věci ostatních, ostatní se postarají o moje”. (Zimbardo, 2005, s. 52-54)

Očitá svědectví

Často stačí aby pozorovatel podlehl podobnosti zobrazeného jevu a začal věřit v mylnou představu. „To co pak pozorovatel vidí, není již předmětem sám, ale obraz, vyvolaný v jeho mysli.“ (G. le Bon, Psychologie davu) Tak se vysvětlují klamná svědectví očitých svědků situací použitých v následujících případech. Hromadná pozorování jsou ze všech nejklamnější. Zpravidla představují iluzi jednotlivce, který pak cestou nákazy působil sugestivně na ostatní.  Co d´Harcourt, účastník a svědek bitvy u Solferina o ní vypravuje, lze říci o všech bitvách: „Generálové, poučeni přirozeně sty hlášení, vydávají své úřední zprávy; důstojníci, kteří je mají roznést, obměňují je upravují jejich konečné znění; náčelník hlavního štábu je odmítne a předělá novou redakci. A tak z původní zprávy nezbude nakonec skoro nic.“ Toto je udáváno jako důkaz, že je vyloučeno zjistit pravdu i o nejhmatatelnější a nejlépe pozorované události.

11. září 2001, NY city

Den, který vešel v podvědomí většiny společnosti jako, den útoku na budovy World Trade Centre, známá jako dvojčata. Dle oficiální vyšetřovací verze způsobil pád výškových budov náraz dvou dopravních letadel (American Airlines č. 11, United Airlines č. 175). Obě zasažené budovy se do dvou hodin zhroutily, zničily blízké budovy a další poškodily. Byly vypracovány studie amerických psychologů, které ukazují, že obyvatelé New Yorku podléhají po zářijových událostech roku 2001 dvakrát častěji depresím než ostatní Američané. U mnohých byl diagnostikovaný posttraumatický stres, který moderní psychologie poznala v podstatě až jako následek války ve Vietnamu. Podle hloubkových studií až 13 % obyvatel New Yorku prožilo v den tragédie akutní paniku a záchvat strachu, pocit ohrožení vlastní existence, což potvrzuje i Newyorská akademie medicíny. Deset procent obyvatel v souvislosti s tragédií pociťovalo depresi, mnozí trpěli vážnou nespavostí. Jedině úder na Pearl Harbor z roku 1941 je srovnatelný s těmito útoky na území Spojených Států, které vyvolaly semknutí obyvatel, sjednocení v poválečném myšlení a ústupky ze strany osobní svobody.

Drtivá většina lidí přítomných v budově zásah přežila. Půl druhého tisíce z nich však následně zahynulo, protože nestihli budovu opustit během 42 minut, jež zbývaly do jejího zhroucení. Ve světě vyrůstají stavby, které se nebetyčným „dvojčatům“ Světového obchodního centra přinejmenším vyrovnají. Projektanti si při rýsování jejich plánů začínají lámat hlavy s tím, jak zajistit rychlou a bezpečnou evakuaci v situacích, kdy o životě a smrti rozhodují minuty či vteřiny. Není to jednoduchý úkol. Kromě jiného i proto, že víme jen velmi málo o tom, jak se chová za extrémních podmínek početný dav.

Jednou z obecných vlastností davu je neobyčejná poddajnost sugesci. V každém uskupení lidí je sugesce nakažlivá. Tohoto poznatku je možné využít v momentě, když se dav zdá být jakkoliv lhostejný, ve stavu očekávání a napětí, jež usnadňuje sugesci, pro vytvoření vnějšího bodu kontroly davu. Tímto se stal moment, kdy po zásahu první věže, nebyl vyhlášen evakuační poplach pro celou druhou věž, ale spíše prvotní snaha o  zachování funkčnosti výtahů, která se později ukázala jako klíčová. Jelikož u osob zasažených sugescí směřuje fixní idea k tomu, aby se proměnila v čin byla by částečně prováděná evakuace osob dle evakuačního plánu č.4 méně učinná. V mnoha případech se ukázalo, že zamezení šíření poplašných zpráv je nemožné. Navíc přenos zprávy podléhá velkému zkreslení, tedy vzniku davových legend. „Rozum nám ukazuje, jak jsou tyto obrazy nesouvislé, dav to však nepozoruje a zamění skutečnou událost s tím, co k ní přidala jeho zkreslující obrazotvornost.“ Důležitým médiem přenosu informací jsou v moderní společnosti vizuální sdělení. Například zaplněná dálnice hustým provozem se na změnu počtu jízdních pruhů řídí změnou jízdního režimu pomocí světelných informačních tabulí. Je zde možné sledovat adaptivní zpomalení rychlosti jednolité masy automobilů, které se dohromady chovají jako jeden organismus. Pokud jde o budovy tak je tato prostorová orientace také zajišťována světelnými informačními tabulemi. Jejich funkčnost je ale snižována působením silných situačních stresorů (omezená doba evakuace, snížené podmínky vidění, atd..).

Při výzkumu chování vyděšeného davu nelze experimentovat. Nezbývá než bolestně získávat zkušenosti analýzami skutečných tragických událostí nebo modelovat davové chování pomocí počítačů. Už sběr základních dat pro počítačové modely odhalil nečekané skutečnosti. V každém městě se lidé chovají i za normálních okolností trochu jinak.  Tým monackých vědců vedený Jeanem Berrouem sledoval pomocí kamer pohyb chodců v ulicích deseti světových metropolí a zjistil, že průměrná rychlost chůze není všude stejná. Například obyvatelé Londýna kráčejí ulicemi o poznání rychleji než typický Newyorčan. Každý z nás se při chůzi zalidněnou ulicí podvědomě řídí určitými pravidly. Nejsme si jich vědomi. Přesto na jejich základě přijímáme blesková rozhodnutí. Měníme směr i rychlost chůze podle sotva znatelných signálů, jež nám ostatní chodci předávají „řečí“ svého těla. Díky tomu se i na nejrušnějším bulváru lidé srazí jen zcela výjimečně. Naše reakce na kolemjdoucí ovlivňuje i prostředí - tvar a šířka koridorů pro chůzi, množství lidí, směr a rychlost jejich pohybu. Pro projektanty budov a měst je důležité zjistit, za jaké konstelace začne původně „hladký“ pohyb davu „drhnout“. Kdy a jak dochází na ulicích, chodbách nebo schodištích k zácpám. Pohyb davu se ještě více komplikuje ve stavech náhlé nouze, při nehodách nejrůznějšího druhu. V té chvíli se jednání jednotlivých osob i davu jako celku od základu mění. Pochopit zákonitosti tohoto „přesmyku“ není jednoduché. Nepomáhá ani počítačové modelování, které se osvědčuje při předpovědích „běžného provozu“. Chování davu začnou zásadně ovlivňovat vrozené vlastnosti jednotlivých osob. Jejich výsledný efekt je těžko předvídatelný.

Vyšetřování okolností, za jakých probíhala evakuace „dvojčat“ Světového obchodního centra po útoku 11. září 2001, stále ještě není u konce. Vyšetřovatelé už vyzpovídali více než 1000 lidí, kteří se dostali z budovy včas a zachránili si život. Zbývá vyslechnout ještě asi dva tisíce osob. Šetření už přineslo překvapivá zjištění. Lidé s opuštěním zasažené budovy dlouho váhali. Zjevně si neuvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí. Tři čtvrtiny začaly opouštět budovu do pěti minut po zásahu prvním letadlem. Další pětina opouštěla budovu až během první hodiny po zahájení útoku. A pět procent zůstalo ve svých kancelářích ještě déle. V mnoha případech měli lidé větší strach o svůj počítač než o vlastní život. Počítačové modelování evakuace plně obsazeného Světového obchodního centra zase odhalilo, že Achillovu patu budovy představovala při masové evakuaci schodiště. Ta nebyla na pohyb velkého počtu lidí vůbec dimenzována. Za plného provozu by se v každé z budov nacházelo 20 tisíc lidí. Z nich by se včas nedostalo ven asi 14 000. Většina by našla smrt právě v zácpách na schodištích.

Než bude vystavěna nová generace bezpečnějších budov, je zapotřebí vybavit stávající budovy tak, aby jejich evakuace probíhala rychleji a bezpečněji. Jedním z klíčových míst jsou výtahy. Ty by měly zůstat funkční do poslední chvíle. Mnoho lidí prchajících z „dvojčete“ číslo 2 vděčí za život výtahům, které tu fungovaly až do dopadu druhého z letadel. Z první věže Světového obchodního centra se výtahem z vyšších pater uniknout nedalo. Nové typy zdviží by měly mít vlastní zdroj energie a počítače by měly zabránit jejich otevření v poschodích zasažených požárem. Další únikové cesty by měly nabízet visuté mosty a lávky, kterými by bylo možné přejít bezpečně do okolních výškových budov. Počítačové modelování evakuace „dvojčat“ Světového obchodního centra propojených „vzdušným mostem“ dopadlo neskonale lépe než evakuace izolovaných budov. Ve stadiu vývoje jsou i poněkud futuristické evakuační systémy připomínající vynálezy filmového Batmana. Testuje se například systém tyčí připevněných na vnější zdi budov. Lidé by se při evakuaci upnuli do vest připevněných k této konstrukci a bezpečně by po nich sjeli až na zem. Rychlost skluzu by regulovaly elektromagnetické brzdy. Další možnosti úniku by mohly zajistit dlouhé „rukávy“, jimiž by lidé klouzali až na chodník. Ani tato varianta však není zcela bezpečná. Hrozí, že tření o stěny rukávu způsobí evakuovaným osobám popáleniny. Některé projekty počítají dokonce s padáky. Ty by však přišly ke slovu, až když by všechny ostatní prostředky selhaly. Tlak lidské masy ohne dokonce i zábradlí ze železných trubek. Člověk takovému náporu nedokáže vzdorovat. Jakmile vypukne panika, naděje na rychlé opuštění budovy dramaticky klesne.

21.11.2010, Phnom Penh, Kambodža

Při tradičních slavnostech vody v kambodžské metropoli Phnompenhu vypukla panika, při které zemřelo nejméně 339 lidí a 329 dalších bylo zraněno. Bilanci oznámil v televizi kambodžský premiér Hun Sen, jenž neštěstí označil za největší tragédii od dob despotického režimu Rudých Khmerů. Lidé byli většinou umačkáni nebo utonuli.

Tragédie byla důsledkem paniky, která zachvátila mnohatisícový dav na malém mostě přes řeku Tonlesap, přítok stejnojmenného jezera. Několik lidí totiž usmrtil elektrický proud, uvedla agentura Reuters. Mnoho lidí z několikatisícového davu v panice naskákalo do vody, a mezi oběťmi je proto mnoho utonulých. Státní televize informovala, že dvě nemocnice dohromady uváděly 278 mrtvých, mezi nimiž bylo 240 žen. Most vede k Diamantovému ostrovu, na nějž v době slavností míří hlavně ženy, protože se tam dá nakoupit levné oblečení. Mnoho obětí však byli lidé, kteří se vraceli z koncertu na ostrově. Podle agentury DPA je mezi oběťmi také mnoho mladých lidí.

Nelze prohlásit za všeobecně platné pravidlo, že rozumové úvahy nemají na davy žádný vliv. Avšak argumenty, kterých užívají a které na ně působí, jsou z logického hlediska tak podřadného druhu, že je možné označit je za úvahy jen tehdy, užijeme-li jakési analogie. Útěk při pohledu na spálená těla elektrickým proudem je naprosto běžný z důvodu zachování vlastní bezpečnosti. Avšak v davu jako celku, výsledným chováním rozdílný od chování jednotlivce, byla zprvu pozorována tendence ke zpětnému pohybu. Tento zpětný pohyb se dostane do místa, kde jeho prvotní informativní vlastnost o nebezpečí z místa pohybu je natolik zkreslena, že informace je chápána opačnými tendencemi. Dav se proto uvádí do pohybu opačným směrem. V místě působení těchto dvou vektorových sil jsou lidé umačkání, udušeni, nebo volí zdánlivě snadnou únikovou cestu skokem z mostu. Skokem do vody však většinou utonuli.

Toto vyhovění tlaku na rozdíl od akceptace však zanechává v jednotlivci pocit vnitřního konfliktu, neboť jeho chování je v rozporu s tím, co by jinak rád udělal nebo neudělal. (Vyhovění může být naopak motivováno vyhnout se konfliktu vnějšímu.) Toto se stává podkladem pro charakteristickou známku davové logiky. Kdy platí asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování vyjímečných případů. Právě tyto asociace jsou hnací silou davů.

Největší lidová slavnost v Kambodži má původ v oslavě řeky Mekong, která zemi zajišťuje úrodnou půdu a dostatek ryb. Lidé oslavují zahájení rybářské sezony a také změnu toku vody v hlavním vodním rezervoáru země - jezeře Tonlesap. Do Phnompenhu se na tyto oslavy pravidelně sjíždějí lidé z měst i venkované ze vzdálených provincií. Vrcholem festivalu jsou závody veslic, které odkazují na hrdinné vodní bitvy krále Jayavarmana II., zakladatele Angorské říše z 9. století.

25.1.2005 obec Vaj, Maháráštra, Indie

Na 168 mrtvých stoupla bilance tlačenice, která v ranních hodinách vypukla u hinduistického chrámu Čamunda v blízkosti historického města Džódhpur v západoindickém státě Rádžasthán. V době neštěstí bylo v okolí chrámu nejméně 12 tisíc lidí. Údaje o propuknutí paniky se liší.

„Podobně jako u všech bytostí, u nichž rozum nehraje roli, je obrazotvornost davů hluboce ovlivnitelná. Představy vyvolané v jejich mysli nějakou osobou, událostí nebo náhodou, mají téměř životnost skutečných věcí. ...davy neznají pojem nepravděpodobnosti, protože jsou neschopny úvahy a logického myšlení, vždyť právě věci nejnepravděpodobnější budí zpravidla největší pozornosti“ (G. le Bon, Psychologie davu, str.32) Toto koresponduje se svědectvím, že panika byla vyvolána:

Podle jednoho ze svědků může za neštěstí částečně místní policie, která se snažila poutníkům zabránit ve vstupu do chrámu a proklestit mezi nimi cestu pro VIP návštěvníky.  Jedná se o představu vyvolanou nějakou osobou.

Jiná verze události uvádí. "Tlačenice začala poté, co povolila jedna z bariér před chrámem. Vypukl velký zmatek, lidi začali utíkat dolů po příkrém svahu a padali jeden na druhého," jedná se o představu vyvolanou náhodou.

Podle některých svědků zase vyvolala paniku zpráva, že v chrámu je bomba. Na záběrech, které odvysílala indická televize, jsou věřící mačkající se vehementně od vchodu chrámu bez zjevných příčin ze vzdáleného pozorovacího místa. Tato představa je vyvolána událostí, která má pro dav životnost téměř skutečné věci. Na tomto příkladě jsou vidět tři důvody vzniku představy pro dav dle G. le Bona.

Vznik legend, které tak často v davech kolují, není podmíněna jen úplnou lehkověrností, nýbrž také neobyčejným zkomolením, které doznávají události v obraznosti shromážděných lidí. Nejprudší události jenž je dav svědkem, je hned ihned zkreslena. „Dav myslí v obrazech a vyvolaný obraz sám zase přivolá řadu jiných, které nejsou s prvním obrazem v žádném logickém vztahu.

24. července 2010 Duisburg, LOVE PARADE

Při této poměrně nedávné události bylo na každoročním hudebním festivalu v Německu ušlapáno 19 lidí. Dalších 342 lidí bylo zraněno, z toho zhruba několik desítek bylo zraněno vážně.

„Zmatek ve vstupním tunelu nastal poté, co se ucpal davem a někteří se pokusili dostat ven zavřeným únikovým schodištěm, ze kterého spadli. „(Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/smrtici-zmatek-na-loveparade-ma-19-obeti-paniku-spustil-pad-lidi-ze-schodu-14m-/zahranicni.asp?c=A100725_090145_zahranicni_jba 3.12.2010)

Takto byla událost prezentována do médií. Organizátoři akce se oháněli argumenty, podle kterých bylo uděláno maximum pro bezpečnost návštěvníků. Dokonce byl přizván expert na tlačenice při velkých akcích a dopravní zácpy profesor Michael Schreckenberg, který tvrdí, že snad ještě nezažil lépe připravenou akci. Zároveň však jedním dechem dodává, že organizátory na místo tunelu, jakožto kritického bodu festivalu upozornil. Bohužel i přesto bylo právě toto místo dějištěm tragédie. Jako hlavní příčinu problému lze určit selhání osob, zajišťující bezproblémový chod festivalu. V tomto kritickém bodě totiž byl jediný vstup a zároveň východ. Sice prý byla provedena počítačová simulace paniky v tunelu ( např. při poplašné zprávě o bombě) a vše bylo v pořádku, ale opak byl pravdou. Panika byla odstartována v okamžiku, kdy se lidé začali snažit proniknout na festival jinudy( po uzavřených bezpečnostních schodech) než právě tímto tunelem a zřítili se z několikametrové výšky na zem. Už v tomto okamžiku měl festival na kontě první mrtvé. Následná panika se šířila obrovskou rychlostí, která přinesla konečnou bilanci 19. Takto vysoké číslo je možné zároveň přičíst i extrémní koncentraci alkoholu a návykových látek, které jsou na tomto festivalu téměř pravidlem. Přece jenom je nutné uznat, že člověk ovlivněn větším množstvím alkoholu či jiných látek, má daleko blíže ke zkratkovitému chování než člověk s „čistou hlavou“. O tomto vlivu na počet mrtvých je samozřejmě možné pouze spekulovat, ale dozajista je potřeba ho brát v úvahu.

12.4.2001, Fotbalové neštěstí v Jižní Africe

Při této události v roce 2001 na Africkém kontinentu přišlo o život 43 lidí. Jednalo se o fanoušky fotbalu, kteří zavítali na utkání nejvyšší jihoafrické soutěže mezi kluby Kaizer Chiefs a Orlando Pirates v Johanesburgu na stadionu Elis Park. Kromě toho bylo dalších nejméně 200 účastníků zraněno. Bohužel, tato situace po tragedii vysloveně volala. Kapacita stadionu ( podle oficiálních údajů se na něj vešlo až 70 00 lidí) byla totiž téměř dvojnásobně překročena (údaje hovoří až o 120 000 návštěvníků). Logické vyústění této situace bylo, že vznikla veliká tlačenice při které bylo ušlapáno více než 40 lidí. Zde lze jednoznačně hovořit o selhání lidského faktoru, konkrétně ze strany pořadatelské služby, která vpustila na stadion takto velký počet návštěvníků. V tomto okamžiku se již nedalo nic dělat a tragédie byla na spadnutí. Při takto velkých tlačenicích je člověk často veden davem a o svých krocích vlastně ani nerozhoduje. Je to sice velice smutné, ale v těchto situacích má člověk, který například spadne smůlu a málokdy se mu povede dostat se zpět nahoru. Dav kráčící přes něj nemá na výběr a ušlape ho. Za takové malé štěstí v této tragédii lze považovat fakt, že nikdo neroznesl poplašnou zprávu např: „Hoří!“ či „ Bomba!“. Při této variantě by mohly být následky daleko tragičtější a počet mrtvých osob daleko vyšší.

7.2.2009, Tragický požár v Austrálii

„Požáry buše jsou nerozlučnou součástí života v Austrálii. Víme, že každé léto bude někde v této obrovské zemi hořet buš. Na požáry lesů jsme zvyklí a jsme na ně více méně připraveni. Zvláště lidé žijící na venkově ví, co za danné situace dělat. Zrovna tak to vědí stovky pečlivě vycvičených hasičů-dobrovolníků a široká škála různých organizací, které jsou v případě nutnosti podle předem do detailu vypracovaného celostátního plánu připraveny zakročit.

Takto začíná sloupek českého zpravodaje a očitého svědka této tragédie. Která se stala 7. února 2009. Podle úvodního odstavce by se mohlo zdát, že se pro Australany jedná o rutinu. Tentokrát vše bylo ale trochu jinak. První aspekt byla extrémně vysoká teplota vzduchu, které se ten den vyrovnala 47,2 stupňům. Druhým aspektem této tragedie byl fakt, že v ten den foukal velice silný vítr. Kombinací těchto aspektů došlo k situaci, jež si vyžádala přes 180 mrtvých ( údaj k 16.2. 2009). Český zpravodaj popisoval situaci následovně:

„Včera ráno, v neděli 8.2., oznámily sdělovací prostředky číslo 15 mrtvých, Kdo by si býval pomyslel, že toto číslo bude za několik hodin upřesněno na na 108!!!* Přes noc se tisíce lidí snažily zachránit, co se dalo. Nejdříve svá obydlí, potom jenom holé životy. Jak se postupně dovídáme, ty byly ztraceny převážně v autech lidí prchajících před nemilosrdným živlem a ve shořelých domech. Smrt se nevyhnula ani jedné z nejpopulárnějších televizních osobností Brianu Taylorovi a jeho ženě. Nejvíce životů bylo zatím ztraceno ve vesnici Kinglake, nějakých 40 kilometrů od nás, ve které padlo za oběť požáru také kolem 600 domů. Nejtragičtější ovšem je, že právě nyní, kdy píšu tuto zprávu, autority nalézají další těla. A že požáry v různých oblastech Viktorie zuří dál. I přesto, že je dnes mnohem chladnější počasí.“

Takto vysoké číslo obětí je zapříčiněno dvěma faktory. Za prvé kombinace přírodních podmínek vyústila v extrémní situaci, kdy se požár šířil neuvěřitelně rychle a často i díky větru mohl požárníky „obejít či přeletět“ a začít na zcela jiném konci. A za druhé lidský pud, díky kterému člověk za žádných okolností nechce opustit svůj domov. Byť mu hrozí i nebezpečí ohrožující život. Až pozdě si člověk uvědomí, že to vlastně sám nezachrání. A pak už mu kolikrát nezbývá dostatek času na bezpečný únik a záchranu holého života.

Toto tedy není klasická situace paniky v davu, ovšem i zde sehrála psychologie svou roli. A je dosti pravděpodobné, že pokud by byli lidé ochotni dříve opustit své obydlí( je to samozřejmě velmi složité vzdát se prakticky všeho co máte), možná by se jich i více zachránilo a konečné číslo mrtvých osob by nebylo tak tragicky vysoké.